B L O G
Co vlastně pořád řešíme?
Je nám přirozené, že pořád něco řešíme. To by snad ani nešlo…
Vždy, když se mi někdo svěřuje, a nemusí to být zrovna klient, tak se ptám sebe sama
„Jako fakt? Zase se to točí „jen kolem toho“?
Co tím myslím?
Ve skutečnosti existují jen 4 typy problémů. Ano, je to tak. Možná si teď říkáte, že je to nesmysl a vybaví se Vám spousta věcí, které Vás teď pálí a 4 rozhodně nejsou.
Pokud se však povzneseme a podíváme se na ony problémy s větším nadhledem…, tak ano, jsou jen čtyři. A to už nezní tak hrozně, že?
.
A jaké to jsou?
No, řekněte, kdo z vás někdy řešil peníze, vztahy, práci anebo zdraví? Jsou to právě tyto oblasti, do kterých je možno schovat všechno.
Vždy mě bavilo pozorovat lidi… . Jsou místa k tomu stvořená. Napadá mě třeba zastávka, čekárna u doktora nebo restaurace.
Když se zaposloucháte do rozhovorů, zjistíte, že jsme si všichni velmi podobní. Jsme lidé. Máme své radosti i starosti.
Ovšem z těch rozhovorů vyplývá, že se moc neradujeme. Spíš se strachujeme a řešíme „problémy“, komentujeme ostatní a raději tak utíkáme od toho podstatného, od sebe samých.
A jsme zpět u těch čtyřech problémů.
Nic jako problém neexistuje. Je to jen slovo. Mají snad peníze problém? Ne. Má snad Vaše zaměstnání problém? Ne. Mají vaše vztahy problém? Ne. A co vaše zdraví? Také ne.
Důležitou otázkou, kterou je dobré si položit, je
„Kde je tedy problém?“
Ano, problém je v nás, my si ho tvoříme v mysli a pak ho pochopitelně žijeme.
Vše je naše volba!
Směřujeme k němu často obrovskou pozornost a živíme ho.
Ten „obří“ problém, který máme byl kdysi pouhá myšlenka nebo pocit malý jako semínko, ale mi ho zalévali a hnojili až nám začalo pěkně růst. Když rostlina dospěla, vysemenila další… A už jedeme na spirále směrem dolů.
Měli jsme však i jinou možnost. Nezalévat ho. Pak by nevyklíčilo.
Pokud něčemu věnuji pozornost a energii a neustále to rozebírám ze všech stran, jiné to nebude.
„Čím horší to je, tím horší to bude.“
Lidé velmi často ví, CO mají, PROČ to mají, od KDY
, kdo jim to udělal, proč se to děje, dokonce ví i co s tím… pak přijde slovíčko ALE.
Poznáváte se?
Takže zanechme výmluv proč s tím či oním „problémem“ nejde něco dělat. Buďme zodpovědní sami k sobě a pojďme to změnit.
Vše, co chcete, už máte ☺.
PENÍZE byly a budou. Točí se, kolují a měli bychom k nim mít kladný vztah, mít je rádi. Nikoliv však sobecky, ale tak, že nám mohou dobře sloužit. Pokud však máme v hlavě program nedostatku či odmítnutí, tak šetříme, jsme ve stresu, jak zaplatíme složenky, dovolenou, kroužky pro děti atp. Vše je o úhlu pohledu a nastavení mysli. Peníze jsou energie a ta musí proudit, stejně tak jako krev ve vašem těle.
VZTAHY mají společného jmenovatele a tím je vždy jiná osoba, věc či zvíře.
Abychom měli kvalitní, přátelské vztahy, tak nutně musíme mít ten nejlepší vztah sami se sebou. Tam právě bývá zakopaný pes velké většiny dalších problémů.
Sebeláska nijak nesouvisí se sobectvím. Sebeláska je uvědomění si své ceny. Mít úctu v sebe samého a nečinit si v životě příkoří.
Nikdo není spolu tak dlouho, jako vy. Umět žít sám se sebou, umět být sám a užívat si ty chvíle.
ZDRAVÍ
Kdo z nás by nechtěl být celý život fit, nechodit k lékařům a jednoho dne odejít.
A zde je to opět o našem vztahu k sobě samým. Pečovat o své fyzické i psychické tělo. Mít se rád. Kdo z vás si s radostí stoupne před zrcadlo a řekne si. Jsem krásný/á, úžasný/á a mám se rád. Jen tak, upřímně. Kdo z vás má rád každý centimetr svého těla?
Popravdě, ještě jsem se nesetkala s nikým, kdo alespoň na chvíli nezaváhal.
Je to něco, co v sobě opět musíme najít.
Všimli jste si, že malé dítě nikdy neřeší, jak vypadá? Má se rádo, nepřemýšlí nad tím. Až do chvíle, než ho někdo začne hodnotit.
„Ty máš ale jemné vlásky. Do dvou let jsi na hlavě neměla nic. No, to budeš po tátovi.“ Slýchala jsem dost často… Ano, i takové nevinné hodnocení Vás naprogramuje na zbytek života, bohužel.
Dávejme tedy velký pozor na to, co říkáme ostatním, jak o nich smýšlíme a jak smýšlíme a mluvíme o sobě.
PRÁCE
Tohle slovo vlastně moc nemám ráda. Připomíná mi něco, do čeho se mi nechce.
A uff, můžu říct, že už nechodím do práce , hurá. Pár nervů mě to stálo, to ano. Ale bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem udělala.
Když se nám narodily děti, tak jsem začala přemýšlet o hodnotách a prioritách jinak než dřív. Čas běžel rychleji, zdálo se… A doposud pro mě má tu nejvyšší cenu. V práci mě pak neustále hlodala myšlenka. Chceš to? Chceš tu sedět a řešit ty nesmysly? Chceš mít tyhle lidi nad sebou? Chceš být v tomhle prostředí, kde se navzájem všichni pomlouvají a kvete faleš?
Ne, ne a ne.
A pak přijde opět oblíbené téma – peníze. A už to jede…
„To vydržíš.“
Je to jakási jistota a naše komfortní zóna, i když je špatná, tak lepší než žádná, myslíme si.
A myslet, znamená…
No a pak to přišlo. Musíme se zaposlouchat, co nám vnitřní hlas říká. Jasně, je to klišé.
„Dělej to, co tě baví.“ „To určitě, to může jen pár lidí.“
Omyl. Můžete i vy!
Ať už řešíte cokoliv, věřte, že to má konec , a ten určujete VY.
Někdy je dobré jít za někým, kdo Vám může pootevřít oči, zeptat se jinak, než se ptáte vy a AHA je na světě.
Přeji si, abyste už neřešili.
Eliška